TYRKYSOVÁ VÍLA

Před pár lety, v době, zrovna ve chvíli, kdy jsem se věnovala malbě při semináři arteterapie, na mě vykoukla přímo z mého obrazu tyrkysová víla.  Ale kdyby na mě jenom jukla, to bych snad ještě dokázala sama sebe přesvědčit, že jde o vlčí mlhu, ale ona se mi hluboce poklonila. A když píši, že hluboce, tak skutečně nevím, jak tuto hloubku slovy vyjádřit. Byla jsem tak dojatá z tohoto naprosto nepřipraveného setkání, že jsem se i já z té hluboké úcty, která ke mě proudila,  musela poklonit. Nešlo to jinak. Když na sobě cítíte tak hlubokou úctu, máte nepatřičný pocit, že si takovou úctu nezasloužíte, ale prožíváte okamžitou vřelost směrem nazpátek. Vše se odehrávalo v setinách sekund (zřejmě), protože když jsem se skláněla k úkloně alespoň tak, jak to bylo vnímáno mnou, tak o to zdá se milá krásná Tyrkysová víla nestála a… zkrátka zmizela… byla fuč. A já zaslechla jen hlas lektorky z druhé stany místnosti, kdy jsem slyšela něco ve smyslu, že to je přesně ono, skvělá práce. A tak dodnes nevím, co bylo viděno očima lektorky.

Dlouho jsem nebyla schopna dešifrovat, co tento vzkaz pro mě měl znamenat. A jaký měla důvod si Tyrkysová víla dát práci s tím, aby na sebe vzala lidskou podobu a vzdát mi tak hlubokou niternou úctu, kterou jsem cítila? Byli to otázky, které mě přivedli k barvám a k pozorování přírody a světa kolem sebe mnohem tvůrčeji.

Nyní s odstupem času několika let jsem ochotná porozumět jedné své lekci. Zjevila se mi jako zástupkyně tyrkysové barvy. Chtěla mi sdělit, že tento svět je tu s námi, je tu pro nás a čeká na naši pozornost, abychom mohli SPOLUPRACOVAT. Primárně mě toto setkání obohatilo natolik, že pokud chceme vědět více o sobě, světě kolem nás a v nás, bylo by užitečné, ponechávat si otevřenou mysl. Nepodléhat určitým vzorcům přesvědčeních, která nás limitují a nechávat se překvapovat. Protože dalším důvodem, proč za mnou Tyrkysová víla přišla, ačkoli jsem jejich svět znala jen možná a tak trochu, jestli vůbec, tak z pohádek, je proto, že v tu chvíli jsem probudila opět tu dětskou zvědavost a otevřenost zažít cokoli. Jsem přesvědčená, že právě i za to mi chtěla Tyrkysová víla vzdát dík. Možná v tom byla z její strany vnímána i jistá dávka odvahy. Protože ví, čím si jako lidé procházíme, kolik strachů a myšlenkových stereotypů si s sebou často neseme. I to mi došlo, až nyní, kdy píši tyto řádky.

A co vy, vzpomenete si ještě na dětství, na dobu, kdy jsme byli opravdu malincí, třeba jsme ještě ani nechodili do školy a život před námi stál v celé své kráse jako velká záhada a my ani nemohli dospat, jak jsme se na to veliké zkoumání tešili?